Ke Schwarzenbergovi mám vážné výhrady

Představa, že se českým presidentem může stát člověk, který podle svých slov v médiích neuznává platnost Benešových dekretů, je pro mne doslova hrůzostrašná.Dá se to interpretovat i jako zpráva pro celé české pohraničí, že v podstatě jakýkoli státní či soukromý nemovitý majetek může být zpochybňován, ale do důsledku vzato, je to i revize výsledků druhé světové války, neboť jak známo – Benešovy dekrety nejsou ničím jiným než výsledkem rozhodnutí vítězných mocností. 

Pokud se jedná o samotný odsun německého obyvatelstva, je jistě možné, ba až zákonité, že muselo výjimečně docházet ke křivdám. Jejich množství je však marginální, naopak je známa spousta případů, ve kterých prokazatelní a nezpochybnitelní antinacisté z řad německého obyvatelstva našli u české veřejnosti dostatečné zastání na to, aby se jim nic nestalo. 

Pokud jde o takzvanou mlčící část, pak platí, a zvláště ve válečném stavu, že kdo zločinům mlčky přihlíží a nevyužije všech svých možností k jejich zamezení – je sám zločincem. Až nám německý národ postaví Lidice a Ležáky a vrátí životy několika stům tisícům našich spoluobčanů, pak můžeme uvažovat o omluvě.

Stejně strašlivé je pro mne i pomyšlení, že první dáma by byla dcerou elitního nacistického pohlavára. O jejím vztahu k naší zemi ostatně svědčí i její ostentativní ignorace našeho jazyka. Nezpochybnitelný fakt, že tato osoba byla vychovávána v úctě k Hitlerovi a v atmosféře, kdy český národ byl považován za odpad, který je třeba vyhubit a jeho zbytky vyhnat, je plivnutím do tváře všech rodin, jejichž příslušníci za války zahynuli v koncentračních táborech a na popravištích.

Nechci zpochybňovat ústavní právo českých občanů zvolit si za presidenta kohokoli, povinností médií by však mělo být zprostředkovat občanům všechny informace, aby jejich volba skutečně mohla být uvážlivá. Zatím však zjevně hraje prim politický marketing a já pevně věřím, že většina občanů pochopí, že úřad presidenta není prací prášek či zázračná zubní pasta, kterou doporučuje osm ze sedmi zubních lékařů.

Přiznám se, že mne velmi zaráží i přístup významné části našich umělců. Myslel jsem si, že doby, kdy tito všehoschopní stáli v roce 1942 v prvních řadách hajlujících občanů na Václavském náměstí, o pár let později většinou ti samí usedavě plakali na Gottwaldově pohřbu a o dalších pár desítek let později zase stáli ve frontě na podpis anticharty – myslel jsem si, že tyto doby jsou dávno pryč, ale teď asi zažíváme cosi podobného…

Komentáře jsou zavřeny.