Pod záštitou Petra Skokana, poslance za Věci veřejné, se v pátek 7. října konal na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR seminář na téma „Depolitizace státní správy“ s následujícím programem:
I. Věcný záměr zákona o úřednících a zaměstnancích veřejné správy a o vzdělávání ve veřejné správě
PhDr. Robert Ledvinka, ředitel Odboru veřejné správy, Ministerstvo vnitra ČR
II. Jakou chceme státní správu?
Ing. Edvard Outrata, bývalý senátor a ředitel Českého statistického úřadu
III. Zákon o úřednících jako významný faktor boje proti korupci
prof. PhDr. Vladimíra Dvořáková, CSc., vedoucí katedry politologie na Vysoké škole ekonomické v Praze
a předsedkyně Akreditační komise ČR
něco málo k historii zákona o státní službě (v plném znění je to zákon o úřednících a zaměstnancích veřejné správy a o vzdělávání ve veřejné správě)
– – tento zákon je v ostatních vyspělých zemích naprostým standardem, v EU jsme dokonce jediná členská země, která ho nemá funkční (a to i přes to, že jsme se k jeho přijetí vstupem do EU zavázali)
– – u nás byl první pokus o jeho napsání a zavedení za vlády Václava Klause v letec 1992 až 1996, kdy se úkolu ujal její tehdejší místopředseda Jan Kalvoda. Jeho pracovní skupina byla orientována spíše právnicky a zaměřila se zejména na rozdělení ČR do krajů – o profesionalizaci nebyla skoro řeč;
– – druhý pokus proběhl hned za následujícího premiéra – Miloše Zemana. Vladimír Špidla jako tehdejší ministr práce a sociálních věcí sestavil skupinu, která nakonec zákon napsala a tento zákon byl dokonce v roce 2002 přijat. Bylo to na poslední chvíli, protože jak jsem zmínil, zákon o státní službě byl jednou z podmínek ke vstupu do EU;
– – bohužel však nikdy nevstoupil v platnost. Poprvé se jako překážka uvedl fakt, že státní aparát na změny, které by přijetím zákona nastaly, nebyl připraven. To je pravda, ale připraven nebyl pouze proto, že se vůbec nijak nepřipravoval. V druhé vlně za vlády Jiřího Paroubka zákon narazil na údajné neúnosné zatížení státního rozpočtu, které by vzniklo jeho přijetím. Ve srovnání se zbytkem OECD však Česká republika na platy státní správy vydává spíše podprůměrně (podle ekonomických databází OECD z roku 2009 státy OECD vydávaly v průměru něco málo přes 11% HDP na platy ve státní správě, kdežto ČR byla těsně nad 8% HDP). O vládu později Ivan Langer jakožto ministr vnitra, do jehož gesce zákon spadá, ho zase chtěl úplně zrušit, údajně proto, že „je ho třeba nahradit zákonem, jenž by státní úředníky postavil na roveň jiných zaměstnanců, kteří se řídí Zákoníkem práce. Státní zaměstnanci by tak ztratili například nárok na postup podle kariérního řádu, příplatky k platům a důchodům, jakož i ochranu před politickými tlaky.“ V průběhu svého „života“ byl novelizován asi 25krát a většina vlád jej nepřijala s komentáři, že je „třeba to ošetřit jinak“ anebo to musíme „řešit komplexněji“;
– – jisté je ovšem to, že ani dnes, sedm let po našem vstupu do EU, nemáme fungující zákon o státní službě. To by samo o sobě nebylo tak zlé, i když i to ukazuje na neuvěřitelnou neschopnost našeho státu funkčně pracovat. Horší je to, že jej nemáme, i když všude v ekonomicky vyspělé Evropě je naprosto běžnou věcí a je to tedy další ze zásadních bodů, ve kterém se tak odlišujeme. A to není dobře pro žádný stát, který má ambice konkurovat Německu, Velké Británii apod.
– – Studie programu Global Financial Integrity odhaduje, že mezi lety 2000 a 2008 bylo z české ekonomiky nelegálně vyvedeno asi 66 miliard USD, což je podle kurzu ČND ze středy 5. 10. 2011 1 227 402 000 000 (bilion dvěstědvacetsedm miliard čtvyřistadva milionů) a to vzhledem k našemu rozpočtu rozhodně není malá částka. Dalším zásadním problémem je to, že vzdělaní a dobří odborníci se státní správy poměrně hodně straní a hledají uplatnění v soukromém sektoru anebo jsou ze své naivity, že budou schopni něco změnit zevnitř rychle vyléčeni. Buď odejdou sami anebo jsou odejiti. Potom se naše země nemůže divit, že důvěra veřejnosti ve státní správu je na bodu mrazu a podle analýzy OECD z roku 2007 jsme ze všech zemí OECD skončili předposlední. Za námi bylo už jen Řecko a všichni denně z médií slyšíme, jak na tom na jihu Evropy jsou.