OBROUŠENÝ BAVIČ V NEJLEPŠÍCH LETECH
Daří se mu. Česká televize Karlu Šípovi věří, svěřila mu moderování sobotních cen TýTý. Bokem napsal svůj první muzikál. V pětašedesáti je spokojený, nebo si alespoň nestěžuje. I když občas ano, jak se hned dočteme. „Ale už jsem takovej obroušenej.“ Závidíte nějakou profesní vlastnost Janu Krausovi?
Je velice pohotový, okamžitě umí zareagovat na hosty a rozvíjí jejich odpovědi do srandy. Tohle má – ale jinak mu žádnou vlastnost nezávidím. Kraus vede talkshow trochu jinak, každý jsme nějaký. Já ho v životě nepotkal, ale pochopil jsem, že má lehce konfliktní povahu, a takové někdy bývají i jeho rozhovory. On se v tom nejspíš vyžívá, já to rád nemám.
Kolega Kraus kritizuje nahlas dokonce i vedení České televize, která ho platí.
Vás televize neštve?
Já v televizi pracoval od roku 1978, kdy začaly Hitšarády, takže jsem obroušenější. Jsem rád za to, jakou mám práci. To ale neznamená, že se mi líbí všechno…
Tak to zcela výjimečně řekněte nahlas i vy.
Stejně jako loni za mnou před pár dny přišli, že se z úsporných důvodů bude občas vysílat stará repríza Všechnopárty namísto premiéry. A mě vlastně pobuřuje, že se to týká jenom mojí talkshow – konfliktnímu moderátorovi by si to nejspíš nedovolili říct, ale o mně vědí, že mám jinou povahu. Ekonomové vymysleli, že letos budou namísto čtyř premiér reprízy, ale horší je, že to pak zřetelně neuvedou, což je podvod na lidi, kteří si pořad pustí a řeknou: „Vždyť tohle jsme už viděli!“ Mrzí mě to, ale pěstí do stolu mlátit nebudu.
* Je vám to Krausovo rebelství sympatické, nebo podle vás přehání?
Má to asi v krvi. Je prostě takový, rebel, občas možná bez příčiny. Já to respektuju.
* Hodně se mluvilo o díle, do kterého pozval Helenu Vondráčkovou a přátelsky naslouchal její verzi soudního sporu s Martou Kubišovou. Kubišová se hájit nemohla, Kraus se jí nezastal…
V tomhle případě se Kraus hájil naprosto správně. On opravdu není Václav Moravec, takže vyváženost v jeho zábavné talkshow nutná není, to bych podepsal. Ale na druhou stranu bych se ho zeptal, jestli si myslí, že byl rozhovor s Helenou Vondráčkovou dostatečně zábavný. Nemusel klást otázky ve jménu Marty Kubišové, nemusel vážit na lékárnických vahách jako Václav Moravec, ale proč to nebylo zábavné? Helena je přece veselá holka – já s ní dělal rozhovory mockrát.
* Teď ještě jedno jméno – vadí vám kuchař Zdeněk Pohlreich?
Já ho viděl jednou nebo dvakrát. Proč?
* Je vaší přímou konkurencí, vaří ve stejný čas na jiném programu.
O diváky přicházím proto, že se první čtvrthodinu kryjeme s koncem Ordinace v růžové zahradě. Ta má sledovanost dva miliony, takže v ní utápíme začátek – startujeme třeba na 400 tisících divácích a končíme na milionu tři sta…
* Odmítají vám do Všechnopárty někteří hosté přijít?
Samozřejmě. Můj dávný a dobrý kamarád Zdeněk Svěrák mi to řekl do očí: „Prosím tě, já do těchhle pořadů nechodím, nechtěj to po mně ani ty.“ A nedávno odmítl Jirka Schmitzer, ani toho prý v takovém pořadu nikdo neuvidí.
* Se kterým hostem jste se nejvíc zapotil?
Nezapomenutelný byl díl s kreslíři Marešem, Vyčítalem a Urbanem. Vyčítal vytáhl placatici šnapsu, tak si dodali kuráže a pak to rozjeli, jako bych tam nebyl. Bavili se jeden s druhým a já si musel kleknout před Mareše, aby mě pustil ke slovu. Ale cítil jsem, že se diváci baví, řvali smíchy, takže jsem to malinko podporoval.
* To jste se ani moc nezpotil…
Vyloženě problémového hosta jsem nezažil, ale viděl jsem ho v Uvolněte se, a to jsem Janu Krausovi opravdu nezáviděl – přišel tam bývalý televizní hlasatel Jirka Šolc, takový podivný člověk, kterého mimo jiné zavřeli za loupežné přepadení, a moderátor z něj nebyl schopný dostat slovo. To se mi nikdy nestalo. Ale mně se občas nepovede zábava – přišel třeba náčelník generálního štábu Štefka, byl vstřícný, ale z nadějného tématu vojna jsme nic veselého nevydojili.
* Ovlivnil někdo z hostů váš život?
To ne, ale talkshow výrazně změnila život mému hostovi… Pozval jsem Martinu Schmoranzovou, mistryni republiky v ženském boxu, a ta mi povídala, že nemůže jet na olympiádu, protože je policajtka a nikdo ji neuvolní ze zaměstnání. Na to jsem řekl: „Není to tak dlouho, co v tomhle křesle seděl policejní prezident Martinů. S tím já se znám,“ machroval jsem, aby bylo veselo. „Jestli chcete, tak za ním zajdeme a on vás uvolní, to vám garantuju.“ Pak mi zavolal sekretariát policejního prezidenta, ať přijdeme na audienci, a to Martině změnilo život. Umožnili jí, aby před olympiádou mohla trénovat natolik, aby tam nedostala rozhodující ránu hned v prvním kole.
HOSTY UŽ POSLOUCHÁM
* Pochvalte se – co je vaší největší profesní devízou?
Řekl bych, že v televizní talkshow jsem se konečně našel. Baví mě to. Víte, já jsem obdivoval Slávka Šimka, který dělal podobné rozhovory v divadle; třeba v pořadu „Zavěste prosím, volá Semafor“ se svými hosty improvizoval výborně. Když jsem si to analyzoval, tak Slávek se v první řadě uměl dobře ptát, pak poslouchal odpověď a pohotově replikoval – to každý neumí.
* Vy ano?
Jestli chcete, abych se pochválil, tak já svoje hosty poslouchám taky. Dnes už jo. Kdysi jsem na Nově dělal talkshow, při které jsem měl otázky položené na stole, a když to dnes vidím u jiného moderátora, tak bych ho hnal bičem: vysloví otázku, předpokládá, že ho kamera nezabírá, dívá se do papíru a neposlouchá hosta. Já snad aspoň čas od času dokážu navázat tak, aby bylo veselo.
* Připravujete se na ty rozhovory vůbec?
Bez internetu bych talkshow dělat nemohl. Celé pondělí vždycky věnuju tomu, že si hosty zrentgenuju. Teď jsem tam měl cestovatele Leoše Šimánka, o kterém jsem věděl jenom to, že je dobrodruh, ale na internetu jsem pak našel, že
*
se odstěhoval na rok do Kanady, kde žil ve srubu. To si do večera zapamatuju a zeptám se pak třeba na to, jestli ho tam napadl medvěd.
Když se díváte na Všechnopárty v televizi, jaké vidíte nedostatky?
* Nedívám se. Pro mě je to po natáčení uzavřené, nemám už co vylepšovat. Když doma kouká manželka, tak jdu do jiné místnosti… Jenom jednou za čtvrt roku si to pustím na chviličku taky, ale beze zvuku.
Nesnášíte svůj hlas?
* To ani ne, ale líp si pak všimnu třeba toho, že si před kamerou mnu prsty jako nějaký blázen.
Nikdy jste nenatočili díl, který byste si s gustem pustil?
* Nikdy.
Ani ten s mladým šachistou Navarou, který si diváci nadšeně posílají mailem?
* Radost s Navarou jsem si užil v divadle.
Všichni se smáli, jenže šachistův strojený projev není k smíchu. Navara fantasticky rozumí šachům, ale jinak je to trochu nepraktický a nespolečenský člověk.
* Jeho obrovská inteligence je skutečně zaměřená na šachy, ale ve Všechnopárty měl úspěch… Na jeho případě vám vysvětlím, jak pořad vzniká – vymyslel jsem si téma „zázračné děti“, na internetu jsem se dočetl, že nějaký Navara porážel ve třinácti přeborníky, tak jsem řekl dramaturgyním, ať mi ho seženou, a živého jsem ho poprvé viděl až v divadle. Byl to jiný rozhovor než všechny ostatní, ale z výsledku jsem měl dobrý pocit.
Máte nádhernou a dobře placenou práci, která toho vlastně moc nevyžaduje…
* To jo. Lebedím si. Je to dobrá práce.
VOLIT BUDU KAMARÁDA
Říká se o vás, že jste karbaník. Chodíte na karty často?
* Ano, to je tradice. Od třiadvaceti jsem měl partu kamarádů z Vršovic, každou sobotu ráno jsme chodili hrát fotbal na plácek a po něm se šlo na pivo do hospody, kde se hrál mariáš. Už čtyřicet let fotbal nehrajeme, ale partu udržujeme tím, že se v sobotu před polednem sejdeme u toho mariáše. A celou tu dobu si dáváme všichni stejné jídlo, čtyřicet let smažený řízek s bramborem.
Jinak žijete se ženou mladší o třicet let – jaká jsou úskalí takového vztahu?
* O tom nepřemýšlíme. Iva to bere naprosto normálně, dokonce tvrdí, že jsem její nejmladší kluk; je asi zvláštně geneticky vybavená… Kdybych nad tím hluboce přemýšlel, tak si uvědomím, že mám šestileté dítě, na krku pětašedesátku, a nevím, jestli se dočkám synových tanečních a maturity. Ale moc často takhle nepřemýšlím.
Jste sice otec starší, ale na druhou stranu vybouřený.
* Určitě jsem s Honzíkem mnohem víc než kdysi s prvním synem Kájou. Před dvaceti lety jsem byl pořád v kalupu, s Jardou Uhlířem jsme jezdili zájezdy a doma byli letmo. Ani jsem si to neuvědomil a Kája byl ze základní školy venku… Až teď si pořádně všímám, jak syn roste, jak začíná rozumovat. Natáčení mám jenom v pondělí večer a dlouhé zájezdové šňůry už nedělám vůbec.
* Nemáte tendenci vnucovat synovi archiválie, které jste měl rád ve svém dětství? Čtete mu Rychlé šípy, Káju Maříka?
Ne. Nic mu nevnucuju, takže u nás kralují Spiderman nebo Dinosauři a tak to má být. Co bych mu asi tak mohl vnucovat ze svého dětství? Měl jsem loutkové divadlo s kašpárkem a elektrický vláček. A četl jsem Káju Maříka, ale uvědomuju si, že to vlastně byla temná záležitost. Ty šrafované černobílé kresbičky ve mně vždycky vyvolávaly spíš hrůzu.
* Čímž končím sadu vlezlých až drzých otázek… Máte ve Všechnopárty nějakou hranici, nač už se hostů nezeptat?
Při natáčení v divadle semeleme páté přes deváté a já mám jedinou osobní hranici – nechce se mi na lidi útočit, protože si vážím toho, že přišli. Měl bych je dusit? To mi je proti mysli. Když se stane, že se někoho zeptám na téma, které mu není dvakrát milé, tak se pak většinou s režisérem dohodneme, že to dáme pryč.
* No jo, ale co když přijde politik?
Těm se záměrně vyhýbám, protože jsou dostatečně vidět všude jinde. Moje talkshow je zábavná a s politiky žádná zábava není, tak je tam nezvu. Politiku ignoruju.
* Ale letos koncem jara se budou krýt vaše pětašedesátiny s volbami. Už víte, koho volit?
Často jsem si říkal, že kdyby vznikla nová pravicová strana s aspoň přibližně slušným programem, tak budu volit ji – hlavně proto, aby přišla nová krev. A takové strany jsou teď dvě, takže jednu z nich.
* TOP 09, předpokládám.
Ne. Hodím hlas Radku Johnovi. To je totiž jediný politik, který když mě zklame, tak mu můžu v hospodě říct: „Teda Radku, tos mi hnul žlučí.“ Ostatní politiky neznám.
BÝVAL JSEM PODVODNÍK
* Poprvé v životě jste dopsal muzikál, jmenuje se Ať žije rokenrol! Vy libreto, Petr Janda z Olympiku hudba – to je nějaká bohemácká mafi e?
Žádná mafie. Chodíme sice s Petrem na fotbalovou Bohemku, ale tam jsme nikdy o práci nemluvili; tam se bavíme spíš o tom, jakou chybu udělal brankář Sňozík.
* Tak jak to celé vzniklo?
Jednoduše. Před třemi lety jsme trávili Silvestra na horách a Petr najednou říká, že mu ten Olympic běží skoro ze setrvačnosti, ale on má ještě jednu ctižádost – vyzkoušet muzikál. A rád by ho udělal se mnou.
* Co jste mu na to řekl?
Dobře, můžeme to zkusit, já na to čas mám. Potom jsem čtvrt roku přemýšlel, o čem by to mělo být, a vymyslel jsem téma, které nám je blízké – příběh pražského zpěváka z počátku 60. let, kdy se u nás horko těžko prosazoval rokenrol. Pak jsem chtěl začít psát scénky a texty, ale Petr se mi najednou přiznal, že hudbu na texty zásadně nepíše, že to udělal jen jedinkrát; v písni Slzy tvý mámy.
* Jenže u muzikálu si moc neumím představit, že by se psaly texty až na hudbu…
Zvolili jsme trochu jinou metodu – Petr řekl: „Stačí, když mi ve třech větách řekneš, o čem má ta písnička bejt, já udělám demo, které nazpívám svahilštinou, a ty to pak otextuješ…“ Ukázalo se, že to jde.
* Takže jste mu třeba řekl: Napiš píseň, ve které se průkopník rokenrolu dostane kvůli modré knížce do blázince.
Taková scéna tam je. Hlavní hrdina Rony nechce jít na vojnu, a proto předstírá, že je blázen. V té chvíli bude muset zazpívat Petrovu píseň, která je sama o sobě šílená, takovej pětičtvrťák. A já na tu melodii složil text: „Armády NATO u hranic budou stát, pár minut na to hodím tam handgranát…“ A tak dále. Ten Rony prostě předstírá, že na vojnu hrozně moc chce, a díky tomu ho opravdu uznají za blázna.
* K muzice máte blízko, sám jste hrával na baskytaru. Co pro vás ten nástroj znamená?
Coby baskytarista jsem si připadal tak trochu jako podvodník, protože jsem se na ni naučil jen zběžně před vojnou. Jakmile jsem v Pardubicích narukoval, dal jsem dohromady pár kluků a už jsme hráli, už jsme jezdili po okolních vesnicích – pak máte vojnu přijatelnou. Určitě lepší, než kdybych byl řadový spojař, který pořád jenom pípá; to bych za chvilku zblbnul. Ale když jsme pak měli nahrávat ve studiu, tak se ukázalo, že jsem opravdu mizerný baskytarista. Bylo to logické, protože já chtěl psát texty – jenom jsem neměl tu povahu, abych zazvonil na Gotta, jestli se mu to líbí, a tak jsem si říkal, že nejlepší bude psát texty pro vlastní kapelu.
* Jaký byl váš největší muzikantský úspěch?
V písničce Holubí dům hraju na baskytaru poměrně složitě. Když jedu v autě a v rádiu to pustí, tak přidám basy, kochám se a říkám: Zahrál bys to ještě dneska? Možná zahrál, ale musel bych chvilku cvičit.
* Sledujete současnou českou hudbu, už kvůli textům?
Pasivně, jenom v tom autě. Já jsem odkojený úplně jinými písněmi, než se dneska hrajou. Písněmi, které stály na textech.
* Třeba pro Richarda Krajča jsou texty taky důležité.
Promiňte, ale texty současné populární hudby nebudu komentovat.
* Napadá vás někdy, že už nerozumíte mladé generaci?
Nevyhraňuju se proti ní. Ale když jsem před lety zabloudil na diskotéku, tak mě to napadnout muselo, protože já chodil na Skalku s Jakoubkem do Déčka a na jejich diskotékách jsme si mezi sebou mohli i popovídat. Dneska se mi zdá, že všichni poslouchají jenom ten velkej buben a vlastně nevědí, o čem se zpívá. Vím, že teď ze mě mluví staromilství, ale tomuhle nerozumím.
* Co s vámi bude dál? Muzikál máte hotový, v říjnu premiéra…
Už jsem navrhl Petru Jandovi, že bych se pustil do nového, ale on je liknavej… Vzpomínám na rozhovor s Jaroslavem Dietlem, ze kterého mi utkvěla pasáž – potkal kolegu scenáristu a ptal se ho, co dělá. A kolega: „Teďka mi půjde do výroby scénář, tak čekám, jak to dopadne.“ Dietl mu odpověděl, že to je chyba: „Já odevzdám scénář a je mi úplně lhostejné, co s ním bude, už přemýšlím o nové věci…“ Volil bych cestu Jaroslava Dietla, námět na další muzikál nosím v hlavě. Ale Petr pořád žije tím prvním a není se schopný myšlenkově převekslovat na něco jiného.
***
ŘÍKÁ SE O NĚM… … ŽE JE ZÁBAVNÝ Ano, na jevišti nebo v televizi, ale v soukromí vtipy nevykládá. „Já nejsem extrovert,“ vysvětluje. S rozhovorem okamžitě souhlasil, „nebudu vám dělat problémy“, ale moc prosil, abychom ho nehnali na focení do ateliéru a neposílali na něj vizážistku, protože to nesnáší. Mluví velmi rychle, nezvykle často používá spojku „čili“. Po rozhovoru ještě dlouze probíráme výkony našeho klubu, vršovické Bohemky. MOJE TALK SHOW JE ZÁBAVNÁ A S POLITIKY ŽÁDNÁ ZÁBAVA NENÍ, TAK SI JE DO TELEVIZE NEZVU. NASTÁVAJÍCÍ PĚTAŠEDESÁTNÍK REKAPITULUJE Karel Šíp bez přemýšlení odpovídá: Co vás napadne, když se řekne tento ročník? 1950 Bydleli jsme v Teplicích, kde byl tatínek divadelním hercem. Já, pětiletý kluk, sedím prvně v hledišti, mám chuť mu mávat. Nahlas dokonce křičím: Táta, táta, táta! 1960 Jsem v prvním ročníku na čimelické průmyslové škole a puberta se mnou mlátí. Dostanu dvojku z chování. 1970 Dělám produkčního v Československé televizi; takového kluka pro všechno. Hraju v různých kapelách a jako barový muzikant vymetu kdejaký pražský hampejz. Poznávám noční život. 1980 Počnu prvního syna Káju. A s Jardou Uhlířem uvádíme televizní Hitšarády, přichází popularita. Poprvé vystupujeme v Silvestru vedle Menšíka, Horníčka nebo Sováka. 1990 Euforie z časů revolučních. S Uhlířem začínáme dělat kabaret jménem Šaráda, ve kterém poprvé jako dvojice předstoupíme před živé publikum. 2000 Pětapadesátiny. Organizuje mi je moje současná manželka, tehdy ještě ilegální milenka. Odveze mě v limuzíně se zavázanýma očima do hospody na Žižkově, kde už čekají kamarádi. Pro televizi Nova dělám několik veselých pořadů. 2010 Cítím se výborně. Po nejrůznějších životních i profesních peripetiích můžu říct, že jsem se nikdy tak dobře neměl. Mám šestiletého syna, točím Všechnopárty, chystáme muzikál, všechno je optimální.
KDYŽ HRAJÍ V RÁDIU HOLUBÍ DŮM, PŘIDÁM BASY, KOCHÁM SE A ŘÍKÁM: ZAHRÁL BYS TO JEŠTĚ DNESKA?