Netajím se s tím. Říkám na rovinu, že Věci veřejné jsem nevolil a mohlo by mi být úplně fuk, koho si vybraly jako náhradu za dvouměsíčního ministra dopravy Šmerdu. Ale jedno mi to není!
Žádná nespravedlivost ani netaktnost by neměla být přehlédnuta. Jedna taková se právě teď stala, když byl arogantně ignorován potenciál ještě včera jednoho z nejvíc horkých kandidátů na ministerské křeslo.
Zkuste se proto aspoň trochu vcítit do situace člověka zralého věkem i kariérou, který je v politice už bezmála dvacet let, z toho sedm byl starostou města, pak zastupitelem kraje, poté dokonce krajským hejtmanem a jenž po šestnácti letech dospěl k poznání, že tou správnou stranou ODS nebyla a dal své síly a zkušenosti do služeb Věcí veřejných, aby s korupcí a všeobecným plýtváním mohl zatočit ještě víc, než ve svěrací kazajce předchozí strany.
Přitom právě v této vleklé krizi patřil k absolutně konstruktivnímu jádru poslaneckého klubu. Nešlo mu primárně o výhodu pro sebe, ale o zachování koaličního vládnutí pro zdárný průběh reforem. Vzpomeňme jeho výrok z minulých dní:
“Jestliže jsme říkali, že jsme pro reformy, měli bychom pro ně hlasovat i v případě, že bychom jako strana ve vládě nebyli. Ne být opozicí za každou cenu…Levice nemá alternativu k reformám, jen zmar.“
Neobyčejně klidně rovněž vyzval koaliční partnery, aby si laskavě uvědomili, že i VV chtějí svou “skývu chleba od maminky”.
O to smutnější teď je, že když onu skývu VV konečně dostaly, nezbyl právě na něj, ani drobeček. Předseda strany starého dobrého kádra pustil k vodě a na ministra nominoval málo protřelého mladíka Pavla Dobeše, který v této straně není o nic déle, než partajním životem ošlehaný politik.
A vůbec, bude to nemilá komplikace z hlediska rozlišení členů vlády. Jeden Dobeš, na školství, tam přece už za tutéž stranu je. Tím spíš se teď musí smířit s označením, jemuž se zuby nehty bráni – malý Dobeš – aby nedošlo k tragické mýlce, že snad má cokoli společného se stavem dálnic. To Petr Skokan by byl identifikovatelný bez problémů hned.
Kdepak, uděláš hop a stejně jsi trop.
Jan Dvořák