Profil

Petr Skokan

  • Datum narození: 27. května 1963
  • Trvalé bydliště: Česká Lípa
  • Stav: Ženatý, 4 děti
  • 1985 narození dcery Michaely
  • 1990 narození dcery Adély
  • 2000 narození syna Adama Petra
  • 2004 narození dcery Niny

Nyní jsem

Byl jsem

Autobiografie

Narodil jsem se 27. května 1963 v Prachaticích a jsem nejstarší z pěti bratrů. Jako rodilý Jihočech jsem se však nikdy necítil, neboť již v roce 1964 jsme se s rodiči přestěhovali na sever - do Dolní Libchavy u České Lípy. Můj otec, po kterém jsem podědil nejenom křestní jméno, ale také vztah k technice, pracoval u pozemních staveb jako mistr. Maminka Jana byla úřednicí. Po tatínkovi mám modré oči, po mamince klidnou povahu. Druhou mojí maminkou se pro mne v deseti letech stala Alena, učitelka výtvarné výchovy. Naučila mne jak vnímat hezké věci, tak i pořádku. Celé moje dětství je spojeno s řadou nádherných zážitků vesnického kluka, a proto na něj moc rád vzpomínám. Patřili k němu kamarádi i společná dobrodružství a rošťárny. Nebyla to však pouze zábava, ale i práce kolem hospodářství, kde jsme všichni museli pomáhat, v tom byli rodiče neoblomní. V dětství jsem si vypěstoval také svůj zvláštní vztah k lesu. O prázdninách jsem jezdíval k prarodičům do Doks, kde jsem se od dědečka o lese hodně naučil. Mezi borovice, jedle, smrky, duby a buky se dodnes rád vracím. Procházka lesem pro mne představuje tu nejlepší relaxaci a život bez vůně jehličí si nedovedu představit.

V době dospívání se u mne začala projevovat celoživotní záliba v moderní muzice. Jako malý kluk jsem se sice kvůli babičce učil v lidové škole umění hře na klavír, ale moc mne to nebavilo. Základy hudební nauky jsem ale dobře zúročil při hře na kytaru. S brnkáním jsem začal v patnácti ve vlaku při jízdách na internát. Stejně jako řada jiných mladých mužů v tomto věku jsem ve skrytu duše snil o kariéře hudebníka. Absolvoval jsem i ústeckou lidovou konzervatoř, obor tvorba hudebních textů. Ambice začínajícího „umělce“ mne během středoškolských studií přivedly do libereckého divadla Hudby a poezie, kde se sešla výborná parta. Spolupracovali jsme s Václavem Helšusem a pod vedením režiséra Ivana Řezáče jsme nastudovali několik představení. S jedním z nich jsme vycestovali až do tehdejšího Západního Německa, což byl pro nás, kteří byli na přelomu 70. a 80. let na „západě“ poprvé, nesmazatelný zážitek. Vedle účinkování v divadle a působení v několika hudebních uskupeních jsem se závodně věnoval také basketu. Bohužel, přišel úraz a s košíkovou byl konec. Dodnes mne to mrzí, protože mám tento rychlý a chytrý sport velmi rád.

Podnikání od roku 1989 zaměřené především na obchod s elektronikou mne vnitřně uspokojovalo, ale přinášelo také spoustu problémů a starostí, které jsem se musel učit řešit. To, že život není pěříčko, jsem však již dobře věděl - především od chvíle, kdy přišla na svět moje první dcera, Míša. Její zdravotní handicap mne z mladistvých výšin posadil na zem a já se začal víc zajímat o pozemské věci. Jsem jí vděčný za to, že mne naučila rozlišovat věci podstatné od naprosto nepodstatných.

Počátkem 90. let se firma začala slibně rozvíjet a do naší tříčlenné rodiny přibyla další dcera, Adélka. Velkým zklamáním proto bylo, když jsem podnik, který jsem několik let budoval, musel zrušit. Bylo to něco, co jsem nechtěl a zpočátku si ani nedokázal připustit. Ale provozní náklady spojené s úvěrem byly v době, kdy vláda musela přistoupit k přijetí úsporných opatření a úroková sazba z úvěru se zvedla na 24%, naprosto zničující. Životním paradoxem tak bylo, že Klausovy úsporné balíčky mne málem připravily o živnost. Bylo to těžké období, a to nejen pro mne - potíže s podnikáním se přenášely i do rodinného života. Naštěstí se nám ale i po rozpadu manželství podařilo s bývalou manželkou udržet hezké a korektní vztahy. Ty trvají dodnes, kdy mám novou rodinu, do které se v roce 2000 narodil syn Adam Petr. A v srpnu 2004, k trojlístku mých dětí přibyla další holčička - Nina.